První veřejné rozhlasové vysílání se uskutečnilo 24. prosince 1906 a jeho posluchači byli výhradně radiotelegrafisté. První vysílání provedl Reginald Aubrey Fessenden, který nejprve četl z Evangelia svatého Lukáše, pak sám zahrál na housle a nakonec popřál příjemné Vánoce. Svědkem dalšího pokusu byl na jaře roku 1907 jeden radiotelegrafista námořní základny v Brooklynu, když místo teček a čárek slyšel ve sluchátkách předehru k Rossiniho Vilému Tellovi, kterou jako jeden z prvních pokusů vysílal Lee de Forest ze vzdálenosti necelých 6 km. Pokus měl netušený ohlas a Forestova společnost získala okamžitě nabídku na zřízení takové mluvící a hrající stanice na soukromé luxusní jachtě a dalších dvacetčtyři stanic objednalo válečné námořnictvo. O rok později byla vysílána hudba z gramofonové desky z vrcholu Eiffelovky věže do vzdálenosti 700 km. Další významné veřejné vysílání byl přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku 13. ledna 1910, které připravila Forestova společnost De Forest Radio Telephone Corp. Na programu byly takové hvězdy jako Enrico Causo či Ema Destinová. Pravidelné vysílání zahájila až Westinghousova KDKA v roce 1920, o dva roky později vznikla BBC a 18. května 1923 Československý rozhlas slovy na vlně 1150 metrů pomocí vypůjčené poštovní radiotelegrafní stanice. Prvním československým studiem byl plátěný stan, postavený ve Kbelích.
Rozhlas by nemohl fungovat bez vhodných přijímačů. Prvním byla slavná krystalka, která se skládala z krystalku minerálu, kterého se dotýkal ostrý kovový hrot. Krystalka byla doplněna cívkou a vše bylo doplněno sluchátky, vše bylo uzemněno a připojeno na dlouhý kus drátu – anténu. Vývoj pokračoval elektronkou – diodou od Johna Ambrose Fleminga a triodou od Lee de Foresta. Díky nim byl v roce 1912 vyroben první telefonní zesilovač hlasu a od roku 1914 se začalo vysílat i přijímat pomocí lampových zařízení vybavených elektronovými lampami (tehdejší pojmenování pro diody a triody).
K přenosu signálů se využívá elektromagnetické vlnění. Při rozhlasovém vysílání se zvukový signál, tj. proměnný proud, který odpovídá změnám zvukové frekvence, vede do vysílače. Srdcem celého vysílače je vysokofrekvenční oscilátor, což je v podstatě zdroj netlumeného kmitání o frekvenci f . Tato frekvence se označuje jako nosná frekvence a je u každého vysílače přesně stanovena. Podle ní také signál z určitého vysílače najdeme na stupnici přijímače.
Nízká frekvence, kterou má zvuk, neumožňuje šíření energie na větší vzdálenosti. Proto se signál vkládá pomocí modulátoru tzv. modulací na nosné vysokofrekvenční kmity z oscilátoru. Při modulaci se vlnění skládají. Modulovaná nosná frekvence se přenáší do antény a odtud vyzařuje ve formě elektromagnetického vlnění do prostoru. Předtím se ovšem musí zesílit v koncovém zesilovači. Vyzářený výkon velkých vysílačů je až několik megawattů.
Jednotlivá elektromagnetická vlnění z vysílačů vytvářejí v prostoru soubor nejrůznějších elektromagnetických vlnění, jež se vzájemně liší vlnovými délkami, které jsou dohodami přiděleny různým vysílačům. Při dopadu elektromagnetického vlnění na anténu rozhlasového přijímače se v anténě indukují nepatrná střídavá napětí. V přijímači je ladící obvod z cívky a kondenzátoru. V případě, že je ladicí obvod naladěn na stejnou frekvenci, jakou má vysílač, signál z antény se díky rezonanci značně zesílí. Signály z jiných stanic se potlačí. V další části se signál ještě zesílí vysokofrekvenčním zesilovačem. Po zesílení se od nosné frekvence usměrněním, tzv. demodulací v demodulátoru, oddělí zvuková frekvence. Vzniklý proměnný elektrický proud s nízkou frekvencí se zesílí v nízkofrekvenčním zesilovači a vede do reproduktoru. V reproduktoru je cívka, která kmitá v rytmu proudových změn. Membrána připojená k cívce vydává zvuk.
Post a Comment